Zkušenosti rodičů dětí z Violky
Byli jsme spolu s našimi, dnes již dospělými, dětmi u zrodu Violky. Bylo prima sledovat, jak se vize, která splňovala naše představy o tom, jak budou naše děti trávit podstatnou část svého času, proměnila ve skutečnost.
Violka vždy dbala na individuální přístup nejen k dětem, ale i k rodičům. Čas strávený venku při volné hře, důvěra daná dětem při práci s opravdovým nářadím či při přípravě jídla, a prostředí s kvalitními hračkami podporujícími fantazii – to vše bylo plánováno a s přehledem splněno.
Chybí mi slavnosti, které připomínaly rytmus koloběhu ročních období, a vlastně se těším a doufám, že se k nim třeba časem vrátíme s našimi vnoučaty.
Kačka
Violku jsme potkali úplně náhodou roku 2009. V Pardubicích bylo tenkrát málo míst ve školkách a hodně dětí:). Den otevřených dveří v naší sídlištní školce neproběhl v úplně laskavém duchu, na nástěnce mimo jiné viselo asi 20 sněhuláků, jeden jako druhý. Statek ve Starých Ždánicích, na kterém jsme zažili první roky Violky, a pak roky v bývalém bytě školníka na Dukle, znamenaly proti tomu úplný ráj. Co ve státních organizacích často vůbec nejde ani za milion, tady bylo skoro zadarmo plně k dispozici. Osobní a jemný přístup ke každému dítěti, laskavost, zájem, rytmus, čas trávený venku, prostor pro společné hry, tvoření, vzájemnou péči, prostor pro vztah s „tetami“, hlubší společenství. Můj táta jednou, při vyzvedávání svého vnuka z Violky, s údivem prohlásil: „On je tam úplně šťastný!“ A měl pravdu. O Waldorfu jsme na počátku nevěděli vůbec nic, skrze Violku nám vstoupil do života a svou roli tam hraje dodnes.
Markéta
Životní příběh naší rodiny do značné míry ovlivnil waldorf. Za waldorfskými školami jsme se dvakrát stěhovali my a později i naše děti od nás.
Z Olomouce jsme se přesunuli k Hradci Králové, odkud jsme dojížděli do waldorfské školky ve Starých Ždánicích. Ta se později osamostatnila ve Violku, kterou vedly tety Venuše a Ivana. Děti v ní prožívaly rytmus roku i dne, sounáležitost, objevovaly kouzla světa kolem sebe a mohly denně cítit, že svět je dobrý. Totéž prožívaly i v Pardubicích, kde se nakonec ustálila dvojice tet Ivana a Vlasta. Všechny tři děti tak díky Violce, tetám, společenství a waldorfské pedagogice zažívaly krásná a bezpečná předškolní léta. Postupně všechny přešly do waldorfské školy. Kluci dále pokračovali na waldorfské lyceum do Prahy. I s manželem jsme vděční, že děti měly tuto možnost a zpětně máme radost, že jsme se nebáli a v rozhodování jsme následovali naše srdce…
Violce přejeme mnoho šťastných dětí a vděčných rodičů. Děkujeme!
Zuzka
Když jsme s kluky přišli poprvé do Violky, tak to bylo jako navštívit jiný svět. Hned u vchodu na nás dýchla poklidná atmosféra, příjemné pastelové barvy, dřevěné hračky, a především milá teta.
Oběma dětem velmi vyhovoval ustálený rytmus týdne, do
kterého se plynule prolínalo roční období a s ním spojené svátky a slavnosti.
Měly tím pocit jistoty – něco ustáleného a neměnného. Vždy se velmi těšily na
úterní pečení bochánků a na pátek, který byly celý venku.
Když jsem je přišla odpoledne vyzvednout, tak obvykle přišla věta „Mami
ještě nejdeme, pojď se podívat, co jsme…“ Takže si člověk zul boty a šel
do tohoto krásného dětského světa nasát bezstarostnou atmosféru, která po dni v
práci byla jako balzám na duši. A co víc si přát než spokojená dítka, kterým je
ve školce dobře.
Moc ráda na toto období vzpomínám.
Lenka